Sběr třešní na Novém Zélandu v oblasti Otago – Alexandra

Mou první prací na sadech byl sběr (picking) třešní. Hlavní oblast sběru je v centrálním Otagu – městečka Cromwell a Alexandra. Z Queenstownu co by kamenem dohodil a o tom jaké to bylo je následující blog, který jsem sepsal v průběhu sběru na začátku roku 2015.

Třešňové šílenství je za mnou, a byl to teda masakr – pokusím se vám to aspoň trochu přiblížit. Kolem Vánoc se naplno rozjíždí sezóna a já zjišťuji že na veškeré sady jsou už uzavřené aplikačky – klasika, nevadí, ve volném čase jdu na stopa do zhruba 40 km vzdáleného Cromwellu. Tam to ale bohužel ani na několik pokusů nevyjde. No nic, zjišťuji další informace, kde se dá. Nakonec se domlouvám s jednou holčinou – Kristinou, že po Silvestru zajedeme do Alexandry, kde máme jakýsi příslib práce. No nakonec je všechno úplně jinak, ale to není až tak důležité.

 Důležité je, že 3.1. v 7 ráno nastupuji na sad. Povedlo se nám dostat na sad 12km před Alexandrou – Le Fresh Summerfruit. Jedná se o poměrně velký sad a tak je zde docela velký nábor pracovní síly. Velkým překvapením pro mě je, že zde nejsou češi. Až po pár dnech Kristi potkává dva čechy, jinak je zde směs z celého světa – hlavně  Francie a Jižní Amerika (v packhouse zase převaha Asiatů). Aspoň můžu konečně začít používat angličtinu, nice 😀 (edit1: po dvou měsících bylo taky na čase, edit2: houby angličtinu, “úředním“ jazykem na sadu je španělština a francouzština).

Teď už tedy k samotné práci. Pick třešní je znám jako poměrně snadná práce (oproti jiným prácím na sadech) a taky jako práce, při které se dá vydělat pěkný balík dolárků. No jaká je realita? Na sad nenastupuji s myšlenkami, že si s rukami v kapsách vydělám milióny – přesto mě náročnost této práce v prvních dnech docela překvapí – hlavně tempo, které je opravdu ďábelské (už dřív jsem se bavil s lidmi ze sadu v Cromwellu a když mi říkali, že není čas si ani zajít na záchod, tak jsem se pousmál a bral to s rezervou – a teď vidím že realita je ještě horší.). Pracovat se začíná mezi šestou (od soumraku na sadu – zdravím Hanču a Martina) a sedmou hodinou ráno (mimochodem pár dnů skoro mrzlo v tuhle hodinu), Končí se dle počasí, většinou kolem třetí hodiny odpoledne. Když je moc horko, tak ještě dřív – je to kvůli třešním, jak jinak. Když teplota dosáhne 28 stupňů, tak  už se nesmí sbírat.

 Jsme rozdělení do menších týmu, jeden tým čítá asi okolo 20 lidí, které vede jeden supervizor – náš boss. Tím je bodrý chlapík z Belgie, Boris – The Dictator 🙂 vyfasujeme identifikační nálepky a sheety, postroj, prázdné buckety (kbelík, do kterého se sbírá, cca 5 kg třešní po naplnění), žebříky (bohužel těžké ocelové krámy, holky s nimi docela zápasí) a jde se na věc.

Pracuje se ve dvojicích, každý z jedné strany stromu a jede se postupně celá řada stromů. Samotný pick má své velmi přísné pravidla – třešně musí být nasbírané po jedné, se stopkou (což je pěkná otrava, to rozdělovat), dále je třeba řešit velikost a barvu – dle odrůdy jsou dány minimální průměry v mm, které se mají pickovat. No a tohle všechno v neskutečné rychlosti – práce je placená úkolově, za jeden bucket máme 5 (občas 6) dolarů. Což znamená, že musíme nasbírat minimálně 3 buckety za hodinu, abychom byli na minimální mzdě (když to nebudete plnit, tak vás vyhodí – je to logické, protože když jste pod, tak vás musí sad doplácet). Vyhazuje se i za sběr špatných třešní – zjistí se to jednoduše, na každý bucket lepíme svojí nálepku s čárovým kódem, takže v packhousu ví, kdo jím posílá špatné třešně). Tedy 15 kg třešní každou hodinu. A to není až taková prdel teda.

Než jsem nastupoval, tak jsem měl představu, že zvládnu 4 buckety za hodinu v pohodě – krásných 20 dolarů za hodinu a spokojenost. Realita byla, že to od začátku byl boj okolo minimálky. Už jsem zmínil, že tempo bylo vražedné? To byste fakt museli zažít, ale vypadá to tak, že kromě obědové pauzy se jede nonstop, ani smoko (termín používaný hojně na Novém Zélandu označující krátkou pauzu) mnohdy nevyužívám. A když jo, tak si jen něco málo zobnu a už obhlížím stromy, a připravuji si v hlavě rozestavění žebříků.

Ostatně práce s žebříkem je klíčová – je potřeba ho stavět co nejlépe, aby ideálně na dva, tři zátahy byla celá půlka stromu očesaná, jinak se ztrácí drahocenný čas. A je to docela adrenalin, protože často jste na úplně nejvyšším stupni. A že se budete na žebříku přidržovat jednou rukou, tak nato rovnou zapomeňte – je třeba pickovat oběma rukama, jinak jste bez šance. Mezi stromy se s žebříky běhá, když vám dojdou prázdné buckety, tak pro ně taky běžíte. Nejčastější věc, co se během dne řeší, je otázka how many bucket you have? 🙂 Je to celé tak trochu jedna velká soutěž, kdo nasbírá více. Supervizor to taky dost hecuje, i na nějaké ty vtípky se čas najde, nebo na pěvecké výkony (You are buckeeet boy, bucket boy from heeeaven baby).

Ostatně parta na sadu je výborná, včetně všech supervizorů a majitele (což zdaleka nemusí být samozřejmosti, co jsem tak slyšel odjinud). Náš supervizor hází fórky na všechny strany, argentinské děvčata oslovuje „lazy southamerican chicks“, mě zase pěkně český „č*ráku“, či oblíbená odpověď na případné stížností „go back to <jméno vašeho státu>“ A vůbec největší benefit je, že těch třešní můžete sníst kolik chcete, a jsou naprosto vynikající – samozřejmě si dopřávám ty největší, nejsladší rudé kousky z vršku stromku. Většinou vydržím po ránu tak 5minut si žádnou nevzít, pak si vezmu jednu a už se vezu. Do oběda už jsem přežraný neskutečně. Dál je super na této práci, že trávíte celé léto venku, na sluníčku, krásně se opálíte.

Za prvních osm dní jsme odpickovali neuvěřitelných 100 tun třešní, po práci na nás čekalo u aut překvapení, majitel sadu nakoupil pivka a pizzy jako poděkování a zároveň úplatek, protože posléze nám bylo oznámeno, že příštích minimálně 14 dnů se pojede v nastoleném tempu, bez jediného volného dne.

Následují deníkové fragmenty:

13.1. Nenávidím ty @{&@# rudé bastardy  (po 13hodinach na sadu)

22.1. Po minulém týdnu, kdy jsem upadnul do jakési třešňové letargie, polevil v tempu a sbíral pomalu – hrálo v tom roli více faktorů – špatné stromy, počasí, kdy se dost ochladilo a nebylo sluníčko a jeden den trochu pršelo (poprvé po 10 dnech, kdy bylo naprosté azuro). A taky asi i únava z nepřetržité práce. Jsem tento týden opět nastartoval k pořádným výkonům. Dnešní den byl rekordní, po obědové pauze jsem se dostal na tempo 6 bucketů za hodinu (což se mi  povedlo pouze už jednou ke konci sezóny). Tento den ale valili všichni. Takovým způsobem, že jsme zahltili packhouse, který nestíhal vracet prázdné buckety (a to tam chudáci museli makat od rána až do deseti hodin večer). Takže to byl na sadu boj o prázdné buckety – protože když nemáte do čeho sbírat je to špatné. V jednu chvíli jsme právě sbírali do posledního volného bucketu, když kdesi z dálky sadu jsme slyšeli buckeeets, se Sim jsme si jen vyměnili pohledy, nic ani nemuseli říkat a už jsme skákali dolů ze žebříků a dali se na dlouhý sprint. Místo jsme trefili, ale bedna z buckety byla už prázdná, tak jsme se pomalu vraceli na lajnu. Pak nás míjí Tim na Hiluxu a hází nám z korby buckety – celí šťastní je popadneme a běžíme pokračovat ve sběru. Po třetí hodině končíme a čekáme na další slíbenou várku pizz a pivek, které v tom dnešním třicetistupňovém vedru bodnou.

25.1. první volnooo po 21 dnech práce, a to jen z důvodu že packhouse nestíhal, tak jednotlivé týmy dostaly postupně day off. Večer samozřejmě využíváme na párty v kempu, která končí, jak jinak, nasraným majitelem kempu, voláním policie,..

29.1. LAAAST BUCKET!!!

Nejvíce zvrácenou skutečnosti ale je, že mě to celé neskutečně bavilo.

Ještě pár slov o místě sběru – Alexandra je centrum sběru letního ovoce, je to malé městečko uprostřed regionu Central Otago. Je to pouštní oblast s minimem srážek (za ten měsíc tady pršelo jednou cca hodinku). Oproti Queenstownu je to klidné a tiché místo (ospalá díra). Ve volném čase tady se flákáme u přehrady  Manourburn Dam nedaleko za městem, nebo si chodíme zahrát fotbálek. Je tu i pár treků, spíše teda kratšího charakteru a prochází zde také známá 150 km dlouhá cyklotrasa Central Otago Rail po trase bývalé železnice (tu jsem nejel, ale chtěl bych).

Drtivá většina lidi z našeho sadu zde bydlí v Tourist Parku, což je místo velmi přátelské k backpackerům – dá se zde pronajmout chatička za 275 dolarů na týden pro až pět osob, což tedy vychází na krásných 55 dolarů na osobu. O těchto možnostech jsem dopředu nevěděl a zajistil jsem si na bydlení, které poskytoval náš sad. V místní škole. Hodně velký luxus – samostatný pokoj, taky cenově někde jinde. A nebylo zde to pravé kouzlo backapeckerského života, ale to mě vše ještě čekalo v průběhu dalších měsíců. Práce na sadech mě chytla, navázal jsem zde některé kontakty, které se následně prolínají mým celým Novozélandským působením. Ale o tom zase až v některém z mých dalších článku.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..