Poslední týden na Oravě byl ve znamení příchodu zimy. Bylo také na čase. Celý týden silně sněžilo a až o víkendu se nekonečný přísun sněhu zastavil a přišly pro změnu velmi silné mrazy, až -25° C.
Pondělní ráno, kdy byla obloha jako vymetená a teploměr hluboko pod nulou, tedy slibovalo silný zážitek na horách. Pro výstup jsem si vybral jednu ze dvou dominant Oravských Beskyd – Pilsko. Pilsko je se svou výškou 1.557 m n. m. druhý nejvyšší vrchol Oravských Beskyd, hned po Babí hoře.
Ráno nespěchám a vyrážím až kolem 10 hod., abych nezačínal v tom největším mraze, ale i tak mi teploměr v autě ukáže -17° C. Krátký přesun autem na SK-PL hranici, kde se dá zaparkovat a ze stejného místa začínají jak slovenská, tak polská značená trasa na vrchol. Lopatou si musím odkopat místo k parkování – super rozcvička a vzhůru nahoru.
U výstupu na Pilsko mám rád, že zde není žádný dlouhý a nudný nástup k hoře, ale rovnou se začíná už ve slušné výšce okolo 800 m n. m. Cesta vede hustým, teď zasněženým lesem, a je to doslova jako v pohádce. Po krátké rovince se začíná stoupat a prudší úseky zase střídají ty pozvolnější, takže je to příjemný výstup. A když se ohlédnete dozadu, uvidíte majestátní Babiu horu.
Zhruba za polovinou trasy se SK a PL značení odděluje. To Polské traverzuje doprava, kde se dá dojít k polské chatě Schronisko PTTK na Hali Miziowej a odtud pokračovat na vrchol Pilska. Z polské strany je Pilsko houfně navštěvováno, a tak já volím pokračování po slovenské značce. Rychle nabírám výškové metry a dostávám se nad hranici lesa. Kromě výhledu na Babiu horu, který se nedá okoukat, se otevřou výhledy na hřeben Tater.
Zanedlouho jsem na vrcholu Góry Pięciu Kopców, zde potkávám houfy polských turistu, v drtivé většině na skialpech nebo snowboardech, pěšky tu není asi nikdo. Nedivím se, sjíždět ten krásný prašan musí být úžasné. Na samotný vrchol Pilska je to pak už jen necelých deset minut. Zde už je lidí méně, pokochám se výhledy, dám trochu čaje a pomalu jdu dolů. Zima je opravdu velká, kolem -20 bude.
Jako sestupovou trasu volím cestu do Sihelného. Cesta je prošlápnutá, ale o poznání méně, než trasa, kterou jsem šel nahoru. Nikoho ani už nepotkám. Trasa do Sihelného začíná až o něco níže a začátek sestupu je tedy společný pro trasu do Oravského Veselého, popř. Mutného. Ale tam jsem jít nechtěl, to už je pak k výchozímu bodu (kde mám auto) velmi daleko. No ale když dojdu na rozcestí těchto tras, tak mě čeká překvapení, do Sihelného nikdo za celý víkend nešel, a kdoví kdy naposledy. V místě, kde má být značka, jsou neporušené návěje sněhu.
Možnosti mám tři:
- Vrátit se přes vrchol a jít stejnou trasou nazpět
- Brodit se sněhem po pás i hlouběji a razit cestu do Sihelného
- Pokračovat směrem na Oravské Veselé a potom to projít lesní cestou, co vede z Or. Veselým až na Bielou farmu.
Možnost jedna se mi nechce, možnost dvě je bez sněžnic nereálná, a tak zbývá možnost číslo tři. Věřím, že lesní cesta již bude protažená a neskončím až v Or. Veselém. Trošku tedy přidám do tempa, protože výlet bude o něco delší, než byl plán. Světla je ještě dost, ale začíná zase ještě více mrznout. Zanedlouho jsem na Dudové a za chvílí se dozvím, v jakém stavu je lesní cesta. Ta vede v cca 900 m n.m a i v této výšce je velké množství sněhu – pokud nebude protažená, bude to ještě náročná procházka.
Naštěstí je cesta vyhrnutá a můžu tak rychlým tempem pokračovat. Po několika km jsem u Sihelného a cestu si ještě zkrátím odbočkou na Dušák, je to přes louky, ale trochu brodění sněhem na závěr neuškodí. Jsem v civilizaci a k autu zpátky na hranici to je i dobrá hodinka chůze, tak využiji svezení autem od známých.
Výborne Tomáš. Len si daj pozor na tých našich slovenských horách a moc tam nehovor česky. Je to nebezpečné.