Sběr jablek na Novém Zélandu v oblasti Richmond / Nelson (Tasman Bay)

Sběr jablek

Koncem března jsem dorazil do oblasti Nelson podívat se na kloub toliko obávaných jablek. Sběr už je v plném proudu, proto je nepatrně těžší sehnat job, nicméně mám několik kontaktu, na které spoléhám. První kroky vedou do Motueky, kde zakotvila většina známých z třešní. Prvně zkouším malý sad, kde dělá Milan s Hankou, samozřejmě neberou, ale šefík se s tím pokusí něco udělat – ve výsledku to ale znamená tři ztracené dny a nabídku na práci v packhousu, což s díky odmítám. V Kono pak propásnu nábor o jeden den, a tak zamířím do Richmondu, kde by měl být jeden sad, o kterém mi Pavel z Queenstownu doslova básnil. U vstupu známá cedule No jobs offer – nicméně to nehodlám vzdát a na vrátnicí zastihnu paní, která říká že je to teď busy, že neví jestli bude místo, nechá mě vyplnit aplikačku a slibuje, že zítra zavolá. Na druhý den ovšem žádný hovor nepřichází, vydávám se tedy opět na sad. A tentokrát mám štěstí, zastihnu samotného šéfa Andrewa, který se se mnou ochotně dává do řečí a když zmiňuji že jsem kamarád od Pavla, tak mám víceméně vyhráno – moc dobře si ho totiž pamatuje z loňské sezóny (později zjišťuji, že Andrew si pamatuje všechny své zaměstnance, a to nejen jejich jména, ale i jejich příběh). V pondělí v 8.00am se mám hlásit v kanceláří na sepsání formalit a pak hurá na sad. Na odchodu se ještě potkávám s Martinou – ahoj – je to Češka a doporučí mi ubytování kousek od sadu, v horách, kde žije budhistický mnich – a to už si říkám, že mě tady nic nepřekvapí 🙂  Mám před sebou tedy volný víkend, tak zajedu do Stoke vyzvednout Malajsian tsunami Sim a vytáhnu ji na její první trek v životě – dáme si Abel Tasman, což je jeden z Great Walks, pobřežní trek – zlaté pláže, průzračná voda, no prostě pecka.

1.týden

Je pondělní ráno, fičím s novými přáteli Martym a Honzou plný očekávání na sad. Je krásné ráno, v autě nám vyhrává Get Down Moses od Joe Strummer & The Mescaleros. První kroky vedou do kanceláře za Andrewem, pokecáme o proběhlém víkendu, poté shlédnu instuktážní video, podepíši kontrakt a hurá na sad. Andrew mě sveze svoji čupr Toyotou Hilux, kde si připadám jako v kokpitu nějaký jachty a ne v autě 🙂

Andrew mě předá supervizorovi našeho týmu (na sadu pracují 4 týmy po zhruba deseti lidech a tým Vanuaťáků), ten přifičí na traktoru (jelikož traktorista Rowan je rozsekaný z kola nebo motokrosu, nebo kdoví z čeho, blázniví kiwáci), v rychlosti se pozdravíme, ukáže mi moji řádku, prázdný bin a utrhne demonstrativně jedno jablko a zase odjíždí. Nikde nikdo, vrhnu se do práce, jablka se sbírají do bagu, který váží po naplnění cca 20-25kg a sypou se do binu-obrovské bezedné bedny – cca 400kg jablek po naplnění. Svůj první bin plním snad 3 hodiny a poté si říkám, že to už nikdy nechci dělat 😀 Práce na sadu je opravdu hukot a spousta lidi to opravdu po prvním binu, či prvním dnu vzdá, to však není můj případ, minimálně týden tomu chci dát a pak se uvidí. Svůj první den narvu horkotěžko 3 biny (což však dle všeho není tak úplně špatné), nepotkám se téměř s nikým s našeho týmu. Docela zvláštní, ale začal jsem později a ostatní mi ve svých řádkách utekli – je to dost rozdílné oproti třešním, kde sbírají všichni pohromadě a může se kecat a blbnout. Druhý den na mě hnedka z rána ze stromu huláká holčina – Verča – Češka a zjišťuji, že skoro celý tým, potažmo sad se skládá z Čechů (díky tomu, že jako human resource pracuje Martina a každý (krom mě) se tu dostane přes ní). Odpalujeme společné smoko a potkávám ostatní, všichni působí milým dojmem. V řádku také poprvé potkávám legendu Scotta, respektive jenom vidím, jak se třepou větve a během chvíle jsou bez jablek. Prohodíme pár slov, dovídám se, že tady maká už několik let, a je schopný udělat 11-13 binů každý den. Neuvěřitelné, tolik nedám snad ani za týden. Druhý den narvu dva biny a jsem vyřízen. Další dny jsou v podobném duchu, dělám dva, tři biny, více se seznamují s týmem a zjišťuji že tady vládne až neuvěřitelná pohoda. V pátek dopoledne se dokončuje blok, dojížděla se odrůda Royal Gala, hodně jsme se v týdnu přemísťovali mezi různými bloky. Narvu vlastně jen jeden bin, pak mám za úkol roztahovat reflexní plachty pod jabloně a odpoledne už pro mě není práce vůbec. Traktorista Rowan mě tedy sveze svým psycho BMWákem dom.

2. týden

Druhý týden začínáme prvním pickem jablek Jazz, chuťově jsou skvělé, sbírají se ovšem hodně špatně – jsou velmi náchylné na otlaky, takže je třeba sbírat opravdu šetrně. Když mi Caanan ukazuje jablko, které našel v mém binu a je na něm pět otlaku, přesně padnoucí na mé prsty, tak se mi tomu ani nechce věřit. Kromě opatrnosti na bruisy je třeba řešit minimální velikost-ta se pozná celkem v pohodě a barvu, což je docela boj někdy. Stromy se češou na několikrát, při prvním picku se bere zhruba 40-50 procent jablek, druhém 30-40%, a třetí pick už je někdy docela jako hra find your apple. Někdy zůstává ještě něco na 4.pick nebo džus. Zaleží samozřejmě na odrůdě. U prvních sběru se hodně dbá nato, aby se nesbíraly nedozrálé jablka, ale nechaly se na stromech na následující sběry. A rozdíl je v mezích jemných odstínu červené, a poznat to přímo na stromě, kdy se mění světlo v závislosti na slunci, stínu je dost obtížné. V binu to většinou vidíte hned na první pohled, že jste tam nasypali zelené jablka, ale to už s tím nenaděláte nic. A není nad tím čas přemýšlet, prostě to musíte dostat do oka, co nejrychleji. Každý den musíte narvat 4 biny – 1.600 kg jablek, a jste na minimální mzdě. Pracovat se začíná v 7:30 ráno ale není to striktní, můžete přijít později, končí se 4.30 odpoledne, ale dělat můžete klidně až do tmy, pokud chcete. Pauzy během dne si můžete dávat taky dle uvážení (pokud budete plnit minimálku, tak vám do toho nikdo kecat nebude). Nicméně se držím návyku z třešní a pravidelného režimu smoko v deset, půlhodinový oběd o půl jedné s českou bandou a odpolední smoko. Jinak se vypadne z tempa a není šance se dostat na slušné čísla. Od úterý začínáme odrůdu Braeburn, stromy jsou košaté a plné jablek, nic mi tedy nebrání to pořádně rozjet – sedmý pracovní den udělám 6 binů, den nato 5. Poté se vracíme na Jazzy na druhý pick, tam se žádná sláva moc udělat nedá, ale cena za bin je slušných 36$ (ceny jsou nastavené v rozmezí 28,5-40$ za bin)

3. týden

Pokračuji ve skvělých výkonech, dělám 6 až 7 binů denně, patřím k nejlepším v týmu, když nepočítám kiwáky, kteří jsou ale opravdoví profíci s dlouhou praxi. Ve středu narvu svoje maximum 9 binů – chtěl jsem dvouciferné číslo – ale bohužel došly jablka pak, dokončil jsem blok a poslali mě domů. Škoda, protože tuším, že další příležitost už nebude. Byl to první pick Red Mahana, krásně červených a velkých jablek, na nízkých stromech, takže s minimálním použitím žebříku, zkratka ráj pro pickera. Pro zajímavost, Scott narval binů 19 a celý tým okolo 100 binu. To byla středa a všichni už netrpělivě upíráme oči k pátku – bude totiž velikonoční svátek, což znamená příplatky ke standartní mzdě, a to v součtu 250% běžné mzdy. Všichni jsme tedy docela v očekávání, na jaké stromy nás pošlou. Většina rozhovoru je na tohle téma a s Luckou v templu vymýšlíme, že si vytvoříme startovní čísla a v pátek tam v nich naběhneme, ať je zas trochu veselo, bohužel nás to napadá až ve čtvrtek večer a už to nezrealizujeme. O pátečních stromech mám jasno už ve čtvrtek, na poslední bin mě Rowan přesouvá na nový blok, dává mi krajní lajnu, ty většinou nejsou moc dobré, ale tato je perfekt, je to sluneční strana, plná krásně zralých jablek. Vedle mě posílá dogy Grega se Scottym. Jo tohle bude skvělý pick, ani nemůžu dospat:)  Konečně je tu pátek,  všichni jsou zde na čas a rozjíždíme to v tempu o něco větším než obvykle, i když to moc zrychlit už nejde. Greg mi nabízí, že mi přenechá svoje vršky, což je výhodně pro oba, on se nezdržuje šplháním úplně nahoru a já tak beru z topu místo pěti jablek deset. Natrhám 7 binů za osm hodin, takže jsem spokojen. Za odměnu jedeme na koupačku na nedaleký Rabbit Island, ještě předtím provedu po sadu Sim, která neustálé svádí vnitřní boj, jestli seknout s nudnou práci v baličce v Nelsonu a jít to zkusit k nám na orchard. V sobotu děláme jenom do oběda a pak máme volno až do pondělí, takže to využíváme na třídenní trek v horách Kahuarangu, spojený s oslavou velikonoc a mých pondělních narozenin. No co si budeme povídat, bylo to divoké a ještě pár týdnu po akci potkáváme lidi, kteří o nás slyšeli.

4. týden

Úterní start na sadu je krušný, ještě nejsem asi úplně střízlivý a navíc prší, poprvé. Sběr jablek tak nabírá ještě trochu jiný rozměr. Navíc máme rozhozenou motivací tím, že nám říkali že bude pršet a díky tomu bude pravděpodobně úterý a středa volno. Předpověď vyšla, ale stejně nás tam nahnali. Nezbývá než zatnout zuby a makat, všechno je mokré, pláštěnka moc nepomáhá, po kotníky v bahně, a nejhorší je bag, který je teď pěkně těžký, když je nasákly vodou. A ve středu jdeme na třetí pick Jazz. Idylka, dámy a pánové 🙂 Asi poprvé chodím ze sadu unavený a pochopitelně nedosahuji na skvělá čísla předchozích týdnů, dělám jen 4, 5 binů. Prší nám i na víkendovém treku, ale to nás neodradí, a aspoň máme celou chatu pro sebe.

5. týden

 Přišla zima, a jak to na Zélandu chodí, tak doslova ze dne na den, ráno je šílená kosa a když kouknu na okolní hory, tak jsou pod sněhem, a to bylo včera 20 stupňů. Po pár dnech se to ustálí a je krásné podzimní počasí, mrazivé noci a chladné rána (což krásně pociťuji, protože stále spím v autě), přes den azuro a teplo, klidně i těch 17-18 stupňů. Co se týče jablek, tak už je to zaběhlá rutina. Dělají se 2. a 3. picky. Jeden den chytám ovšem rapla, den kdy se nedaří nic a v důsledku toho letí můj žebřík vysoko do vzduchu za současného pobavení okolo pickujicích, pak ho ještě dorazím pár kopanci na zemi a mám sto chutí jít rovnou dom. O víkendu pak musím rozseknout jedno velké dilema, a to, zda navštívit pickerskou akci Apple Maddness – něco jako hudební fesťák pro všechny pickery, v jedné kapele hraje traktorista z Martyho týmu, a druhou možností je house párty u Petry při příležitostí jejich narozenin. Volím druhou možnost a nelituji, opět skvělý večírek

6. týden

A začínáme dalším dilematem, nad kterým přemýšlím už nějaký ten pátek a rozhodnutí nechávám až na poslední chvíli. Mám totiž už půlroku předem zabukovaný Milford track s Queenstownskými děvčaty, což by teď znamenalo ukončit práci a stopovat 1.000km jižně do Te Anau na trek. Ve vzdálenosti nevidím problém, spíš se mi nechce opouštět partu na sadu. Nakonec trek opravdu oželím a zůstávám na dokončení sezóny na sadu. Zbývá posledních pět pracovních dní a jedou se Lady in Red a Lady Pink, což jsou vůbec nejkřehčí jablka, i biny jsou kvůli nim polstrované. Ale jinak se mi sbírají dobře, dělám 7 binů. Pokud zrovna nemám kocovinu – s tím, jak se blíží konec sezóny, tak se pije o něco více než běžně. Poslední dva týdny je to taková předháněčka mezi templáky a duu z Upper Motuere, kdo přijde do práce s větším drakem. Já vyhrávám ve středu 😀 výsledkem jsou 3, slovy tři biny za den, příčinou v pořadí asi třetí rozlučka s Honzou v templu (fakt dík), který valí na severák. V pátek jsem zažil své první zemětřesení tady, zrovna jsem lezl ze žebříku a divný pocit, že něco je blbě, došlápnutí jakoby na vodní hladinu, kouknu na první strom, celý se kymácí, kouknu na celou řadu a kymácí se všechny, jako z papíru, dochází mi to hned – zemětřesení. Celé to trvalo jen pět sekund, ale přišlo mi to jako by se čas zastavil. V pátek také last bin, spousta nostalgie, uteklo to neskutečně rychle a byla to opravdu jízda, stejně jako závěrečná sobotní party na orchardu. Začíná se už v poledne, a naše skupinka to bere poctivě od startu, abychom dostali svému jménu. Takže zatímco ostatní nesměle postávají okolo, my už pěkně klopíme u stolu, který se rychle plní prázdnými lahvemi od pivka, vínka – je zde i můj oblíbený Pinot Noir od Miners Daughter a samozřejmě nesmí chybět cider. Andrew pronáší krátký proslov s poděkováním za sezónu a pak nastává obžerství, barbecue, burgry, stejky, zvěřina. Poté dezerty a zmrzlina. Také se přifaříme k chlapíkům z Vanuatu, kteří na NZ nemají povoleno konzumaci alkoholu, ale můžou si popíjet kavu – oblíbený to nápoj ostrovanů z jakéhosi kořene, nikdo moc nevíme, co to má za účinky, ale nebojíme se toho – hlavně Luca (mrazík :D). Caanan vytahuje travičku a Canadian Club, Andrew odněkud tasí slivovicí a pak už jsou vzpomínky trochu mlhavé, ale noční exkurze s čelovkami do útrob tajuplného packhousu určitě stála zato.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..