Mám rád Itálii a proto když mi napsala kamarádka Martina, že plánuje cestu do oblasti Val di Non, spojenou s lozením v Dolomitech, moc jsem neváhal. Výlet byl rozdělen na dvě části, mělo se začít zdoláním ferrat a poté jsme se měli přesunout k Martiny známé – Verči, která spravuje hotel v městečku Flavon. Holky se potřebovaly potkat, aby pořešily možností budoucí spolupráce – Martina totiž aktuálně také pracuje v oblasti cestovního ruchu pro jednu cestovku v Praze.
Plán byl tedy načrtnut, a v pátek večer nasedám v Bratislavě na Flixbus (mimochodem velmi dobré možnosti pro cestování, noční spoj Bratislava – Bolzano za krásných 746 Czk). Cesta uběhne bez problému, až na menší zdržení na hranici AT/DE. Nad ránem jsem v Bolzanu a čekám na první ranní autobus směrem do hor (Val di Fassa), vystupuji u jezera Lago di Carezza, kde jsem domluven, že se potkám s Martinou a jejím kámošem Reném. Přijeli již včera večer autem z Prahy. A zatímco já cestoval autobusem, tak oni klepali kosu pod širákem někde tady poblíž jezera, teplota v noci byla téměř k nule.
I teď, něco málo po osmé je celkem chladno, rozkoukávám se po okolí a ani ne pár minut po vystoupení z autobusu přifičí osádka bílého vozu. Rychle nastoupím, podravy, zážitky z posledních hodin, snídaně, a seznámení s plánem, že rovnou jedeme na první ferratu. Pohoří Latemar.
Parkujeme v Obereggen, zde je i lanovka, kterou si zkrátíme nástup – vyvezeme se do 2.000 výškových metru, a pak už jdeme po svých. Cesta začíná poměrné ostrým stoupáním, a René, profesionální voják nasadí ostré tempo hned ze startu. Tohle bude náročné. Ale z Marťou se nedáme zahanbit a ač jdeme lehce v závěsu, tak tempo také držíme slušné. Počasí nám přeje, výhledy jsou nádherné. Dostáváme se do vyšších poloh, obejdeme zprava Corno d’Ega a dostáváme se do menšího sedla (Gamsstall), kde se nám otevřou výhledy i na opačnou stranu. Jsme uprostřed hor, všude jen kamení a ticho. Zde je již jen pár lidi a když se vydáme po rozcestníku směrem k tušené ferratě, tak už nepotkáváme téměř nikoho.
Diamantidi Tower (Cima del Latemar 2.843 m.), dnešní cíl je vidět před námi, zbývá jen se traverzem dostat k začátku zajištěné cesty – via ferrata. Traverz se jde skvělé a co nevidět jsme u začátku ferraty s názvem Campanili del Latemar. Nasazujeme vybavení a vyrážíme. Cesta není technický moc náročná, z větší části se jedná o chodníček zařezaný do téměř kolmých stěn rozeklaných věží pohoří Latemar. Po chvíli přicházíme ke skalní průrvě a hluboko dole vidíme jezero Carezza. Poté už jen traverzujeme. Pak je feratta přerušená a na vrchol nám zbývá vyšlápnout několik desítek výškových metru. Na Diamantidi Tower nádherné výhledy do všech stran – jsme na nejvyšším místě Latemaru. Dále se dá pokračovat dále na Karerpass a dokončit přechod – my se však musíme vrátit k autu.
Nabízí se více variant a snažíme se zorientovat v terénu a najít nejvhodnější cestu, s ohledem na již pokročilou odpolední hodinu. Sestupujeme na přímo sutovištěm a budeme se snažit napojit na traverz vedoucí rovnoběžně s ferratou, jen v nižší výšce. A dojdeme tak zpět do sedla Forc. dei Campanili a odkud již po stejné trase nazpátek. Při sestupu na mě dopadá únava a spánkový deficit, ale zvládám to a dole už na nás čeká zasloužené pivko.
Kontrolujeme počasí na následující den, které vypadá slibně, a čeká nás tedy přejezd na Passo Tonale, kde má Martina vyhlídnutou další ferratu, prý mnohem zajímavější, včetně mých oblíbených visutých mostu. Cestou dáme vynikající pizzu a pak už jen hledáme místo, kde složit hlavy. Nakonec po menším peripetiích nacházíme klidné útočiště v jablečném sadu ve Val di Non, na půli cesty na Passo Tonale.
Vizualizace GPS logu: