Probouzíme se do nádherného rána, všude jsou jabloně a na obzoru hory, takové je Val di Non. Není však čas na rozjímání, a navíc se zde budeme jeste vracet. Snídaní řešíme v kavárně cestou – skvělé presso a croissanty. Cesta na Passo del Tonale (1.883 m) je v pohodě, čekali jsme delší serpentýny. Parkujeme přímo u lanovky a opět si pomůžeme s nástupem, aby jsme mohli strávit více času ve vrcholové partii hor. Lanovou dráhou Paradiso vyjedeme do výšky 2.585 m. Lanovka pak pokračuje dále, až na třitisícovou Cima Presena.
My však točíme dle rozcestníku směrem doprava, máme jen strohé informace o ferratě a přístupu k ní. Nenáročnou cestu po rovince vystřídá po chvilce prudké stoupání v šutrech. Každý jdeme sám v rozestupech, svým tempem. Rychle nabíráme výškové metry a také si uvědomujeme, že jsme sešli z červené značky. Vracet se by znamenalo zahodit pracně nabrané metry, zhodnotíme situaci a traverz směrem ke značce, a následnému sedlu, vypadá s největší opatrností schůdný. A také že je, jen nám to ukousne dost času. Je třeba dávat pozor na každý krok, nacházíme se ve vysokohorském terénu a každá, byť malá chyba se zde tvrdě trestá.
První pauzu dáváme v Passo del Castellaccio, kde také již oblékáme výstroj, ferrata by měla začínat právě někde tady. Via ferrata Sentiero dei Fiori – v překladu „cesta květin“ v podstatě kopíruje horní frontovou linii italské armády za první světové války. Ještě chvílí stoupáme a pak se objevují první zajištěné úseky. Zase se jedná spíše o traverz, občas je zde dřevěná lávka. Pohledy na ledovce Adamello, Ortles a Bernina jsou impozantní.
Docházíme k místu, kde je vstup do tunelu z války, zakryt sněhovou bariérou. René se vydává na průzkum. Měl by být průchozí, avšak není v něm moc stop. Vydáme se od tunelu nalevo, kde jsou kramle, a tedy regulérní stoupání, i s menším převisem. Vzpomínám si na ferratu Degli Artisti, kde byly tyto žebříky nekonečné. Tady je to však jen kousek, a navíc zjišťujeme, že se jedná jen o odbočku na vrchol, a dál cesta nevede. Musíme se vrátit. Cesta pokračuje kolem jeskyně dál, podél skály, lana jsou ukrytá pod sněhem.
Zvládáme tento úsek a pak nás čeká topka celé ferraty, dva visuté mosty. První o délce 75 metrů a druhý 55 metrů. Nádherný úsek si vychutnáváme a výhledy jsou dechberoucí. Po překonání mostů vidíme sněhové pole, a i když jsme jedno menší již překonali, tady vidíme, že to bude stopka, je v mnohem více exponovaném terénu. A bez maček, cepínu, či lana by nebylo rozumné se pokoušet o překonání. Když se vsak k onomu úseku blížíme, proti nám jdou zrovna místní horští vůdci s partou turistů, úsek překonají s nataženým lanem a nabízí nám, že můžeme přejít, a zároveň nám radí cestu dal. Tady není co řešit a s diky přijímáme.
Zbývá jen kousek a ocitáme se na nejvyšším bodě dnešní túry, Corno di Lago Scuro 3.164 m. Rychle vrcholové foto a budeme muset pospíchat. Musíme totiž pokračovat dále, směrem k sedlu Presena a zde chytnou poslední lanovku dolů, jinak se ocitneme v nezáviděníhodné situaci – sedlo je plné ledu a sněhu, a sestup dolů by byl vším, jen ne bezpečným a komfortním. Kousek pod vrcholem je chatička Capanna Lagoscuro, ověřujeme ještě cestu a pálíme v rámci možností dolů, vidíme před námi ještě notný kus cesty, navíc to vypadá, že cesta bude klesat až k jezeru Scuro, a o to vetší krpál by nás pak čekal do sedla k lanovce.
Za další chatkou – bivakem se stáčíme doleva, klesáni pokračuje, pak se pozvolna měni v traverz a začíná být jasné, ze cesta nepůjde až dolů k jezeru, což je vyborná zpráva. Ale stejně nemůžeme zvolnit tempo a jdeme co nám sily stačí. Blížíme se k lanovce, zbývá poslední stoupání, René už je nahoře, a domlouvá lanovku, aby chvíli počkali. Takže je to opravdu tak tak, ale vše dobře dopadá. A zatímco se snášíme lanovkou dolů do udolí, vydýcháváme náročný sestup.
Vizualizace GPS logu: