Kepler trek – zimní dobrodružství uprostřed léta

Novozélandské léto je v plném proudu. Právě jsem dokončil sběr třešní v Alexandře, o čemž se můžete dočíst v předchozím článku. A dále mě čekalo více jak měsíční cestování a jeho prvním bodem byl Kepler trek, o kterém více v následujícím zápisku z února 2015.

Po přesunu do Te Anau mě čekal první Great Walks na Novém Zélandu, takže by si to možná zasloužilo samostatný článek. Great Walks je označení devíti nejlepších treků na Novém Zélandu, které jsou rozeseté po obou ostrovech a představuji to nejbáječnější z Novozélandské přírody.

Na Kepler trek se domlouvám se třemi Čechy – Martinem, Milanem a Hankou, co jsem potkal v kempu v Alexandře. Povede se mi buknout místo v beznadějně plné chatě Luxmore – až mě jednou opustí moje štěstí, tak nevím, co budu dělat 😀 Za chaty se platí nehorázné peníze – 54 dolarů za noc a je třeba je rezervovat dost dopředu, např. Milford až 6 měsíců předem. Spaní na divoko je na Great Walks zakázáno a celé to tak trochu popírá svobodu a volnost trekování ala Nevrlý. Je to prostě hodně velká komerce.

Teď už tedy k samotnému treku. Kepler je 4denní podnik, dlouhý 60 km, jako jeden z mála Great Walks je okružní. My ho plánujeme na 3 dny. Ale nakonec je vše jinak. Te Anau mě vítá velmi nevlídným počasím, leje a je pěkná kosa. Ráno je to stejné, takže to vstávání za bubnování deště na parapet okna je s hodně smíšenými pocity. Prostě se ven do té sloty nechce. Nakonec to posouváme až na poledne a scházíme se před DOC centrem. Vyzvedáváme lístky na chatu a zjišťujeme stav počasí – nahoře v tisící metrech heavy rain a 4 stupně. OK, jako Lysá hora často, přibalím do batohu tedy i hrubší flísku. Martin zůstává dole a my ostatní to hecneme.

Cesta začíná podél jezera deštným lesem po rovince, po pár km se začne stoupat, ale nic hrozného a za pár hodin jsme nad hranici lesa, na chatu už je to necelá hodinka. Déšť se mění ve sněžení, ale aspoň na chvíli se nám otevřou výhledy. Luxmore chata je jedna z největších a nejvýše položených na Novém Zélandu. Zvenku vypadá impozantně, uvnitř je to poněkud horší. Působí strašně neútulným dojmem – je zde obrovská místnost sloužící jako kuchyň (vybavena pouze plynovými vařiči, nějaké erární nádobí zde budete hledat marně) a living room se strohými dřevěnými lavicemi. Na kraji místností malé kamna. Toť vše. Ubikace je na patře, klasický dorm – velké dřevěné patrové postele, nevytápěné. K tomu výtky nemám. Ale celkově za tak astronomickou částku jsem čekal trochu víc. Zlaté chaty u nás v Beskydech a na Slovensku, kde za 8€ přespíte, které jsou krásné a útulné, s parádní atmosférou, mají tu papuče na přezutí a o teplé domácí kuchyni a výčepu nemluvě.

Po večeři si zaběhnu do jeskyně která je kousek od chaty (kupodivu je zadarmo) a s čelovkou se plazím po čtyřech do jejich útrob, celkem fajn zážitek a tak trochu adrenalin.

Ráno nás čeká probuzení do zasněžené krajiny, je napadnuto tak 20 čísel (huráá zima uprostřed léta). Milan s Hankou vzhledem k absenci pořádné výbavy sestupuji zpátky po včerejší 13km trase do Te Anau. Můžete hádat třikrát, pro co se rozhodnu já 🙂 Samozřejmě pokračuji, jen musím vyřešit komplikaci, že nemám stan na druhou noc, dalších 54 dolarů za chatu na Iris Burnu dávat nemíním – rozhodují se tedy celý Kepler trek dojít již druhý den. Čeká mě tak 47 km, z toho prvních 14 km je hřebenová část a to ještě netuším, jak moc extrémní počasí mě čeká.

Z chaty vycházím jako první, i ranger asi ještě chrápe. První dvě hodiny se jde příjemně, je chladno a šlapu do sněhu první stopy, je to prostě paráda. Jen škoda, že není nic vidět – viditelnost je do deseti metru maximálně. Když naberu výšku k nějakým 1400 m tak začíná docela fičák, k neustálému hustému sněžení se přidává silný nárazový vichr – v jednom sedle mám co dělat, aby mě to i s 15 kg krosnou na zádech neodfouklo, viditelnost se taky snižuje, sotva je vidět k další tyčce značení. Když jsem si ze začátku fotil nohu po kotníky ve sněhu, jsem ještě netušil, že tady se budu brodit po kolena, místy až po pás v návějích sněhu. Začíná to být hodně extremní a docela ocením dva emergency přístřešky na trase, kde na pár minut zalezu. Občas se na chvílí roztáhne mlha a můžu tak spatřit obrysy hor, které jsou impozantní.

Celá vrcholová partie Kepler treku musí být za dobrého počasí parádní, ze začátku se hodně traverzuje, druhá část je vedena spíše po úzkém hřebeni a pak následují nekonečné serpentýny sestupující k Iris Burn, po klesnutí na cca 800 m se ocitám v obrovské kosodřevině, sníh se mění na vydatný déšť, dolů na Iris Burn docházím komplet promočený a ve dvou hodinovém skluzu oproti plánu – tak náročná byla horská část treku. A dozvídám se také skutečnost, kterou jsem na hřebeni už tak trochu tušil – celá horská část byla z důvodů počasí zavřená. Těžko říct, jak bych s tou situaci naložil, kdybych to věděl předtím, stejně bych měl nutkání jít.

Na Iris Burn Hut pobudu hodinu, převlékám se a obědvám. Je zde jedna (a to je plně vybookována chata, počasí asi dost odradilo) holka z Izraele, která se marně snaží zatopit v kamnech. Rozdělám ji tedy oheň a na oplatku vyfasuji teplý čaj.

Ve tři hodiny vyrážím na cestu, už mě čeká jen nějakých 25 km po rovince, či mírného klesání rozsáhlým údolím zpátky do Te Anau za neustálého deště. Že je to dost únavné a po čase pěkně monotónní není třeba zmiňovat, ale regulérní krize přichází až nějaké 3-4 km před cílem, takže to už doklepu.

Sečteno podrženo to byl další z treku, na který jen tak nezapomenu. Prověření psychické i fyzické odolnosti. No a kochačka pohledy do údolí hold někdy příště.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.